tag:blogger.com,1999:blog-81803876898381239472024-02-07T04:32:04.888+01:00Jiné povídkyJaroslav MašekUnknownnoreply@blogger.comBlogger51125tag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-24940352915957795732016-11-05T18:41:00.001+01:002016-11-05T23:33:05.150+01:00VstupenkaNebyl jsem uvnitř ještě ani deset minut a už jsem stačil ztratit vstupenku. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy mi moji přátelé napsali, abych za nimi přišel do restaurace v předsálí.<br />
<br />
Přesně jsem si vybavoval, jak se to stalo. Zastrčil jsem ji do kapsy saka, která, jak se ukázalo, kapsou nebyla. A nikde nebyla ani moje vstupenka.<br />
<br />
Sedl jsem si k našemu stolu a doufal, že se tu po chvíli objeví nálezce se vstupenkou v ruce a zeptá se mě, zda není náhodou moje. Občas mívám tyhle fiktivní stavy mysli a nedá se s tím nic dělat. Samozřejmě se nikdo neobjevil.<br />
<br />
Večer plynul a já se nechával unášet jeho atmosférou a všemi těmi krásnými, mladými páry, tančícími na své první prodloužené. A s přáteli jsme je, společně s rodiči a dalšími hosty, brzy na parketu doplnili.<br />
<br />
Když jsem se poprvé podíval na hodinky, s překvapením jsem zjistil, že není deset, ale půl dvanácté. Vstal jsem od stolu a začal se loučit.<br />
"Smím prosit," ozvalo se za mnou a já si toho nevšímal. Kolem bylo pořád tolik lidí.<br />
"Pane učiteli, smím prosit?"<br />
Otočil jsem se a hned ji poznal. Lucka, moje studentka z prvního ročníku.<br />
"Poslední tanec večera," dodala ještě a já nemohl říci ne, i kdyby poslední nebyl.<br />
<br />
Stáli jsme na parketu, čekali až zazní první takty waltzu a mlčeli. Až když začala hrát hudba a my měli za sebou pár otáček, zeptal jsem se, jak se jí líbil večer, jestli nemá moc pošlapané nohy a už ani nevím, jaké další nesmysly ze mě ještě vypadly. Mnoho jich ale nebylo, protože poslední tanec byl nějak příliš krátký. Nebo se mi to aspoň zdálo.<br />
Vedl jsem ji uličkou k jejímu stolu.<br />
"Počkejte, pane učiteli," zastavila mě.<br />
"Tohle je asi vaše," řekla a podala mi moji vstupenku.<br />
<br />Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-8210306549359912262016-10-11T22:30:00.003+02:002016-10-11T22:56:38.497+02:00RevizorUkázal jsem mu jízdenku a myslel, že tím to skončilo, ale mýlil jsem se.<br />
Muž pokračoval dál rozjetou tramvají a zastavil se u slečny, sedící asi deset metrů ode mne.<br />
"Já tu smsku odeslala, ale jízdenka mi nepřišla."<br />
Přesně jsem věděl, co bude následovat. Nemilosrdnost revizora, který vidí jen to jediné - výdělek, který ho čeká z tohoto úlovku.<br />
Nesnáším lhostejnost a tak jsem k nim přistoupil.<br />
"Pane, nechte to být, ta slečna jede se mnou zdarma na můj roční kupón."<br />
Ani se na mě nepodíval. "To musíte hlásit předem, pane, takhle to nefunguje."<br />
Pousmál jsem se. Co jsem čekal jiného?<br />
"Když platím skoro pět tisíc za roční jízdenku, tak byste mohl projevit trochu vstřícnosti," pokusil jsem se o něco, co stejně nemělo šanci na úspěch.<br />
"Pane, tohle se nahrává."<br />
"No tak tu nahrávku smažete."<br />
Nereagoval.<br />
Zkusil jsem to ještě jednou. "Kolik lidí by udělalo to, co já?" zeptal jsem se ho.<br />
"To, co vy, by neudělal nikdo," odpověděl okamžitě.<br />
"Tak to vidíte, " dodal jsem ještě, vrátil se na původní místo a na příští zastávce vystoupil.<br />
<br />
*<br />
<br />
Stál jsem v davu a snažil se na to nemyslet. Ale moc mi to nešlo. Neuběhlo ještě ani deset minut od chvíle, kdy jsem vystoupil z tramvaje.<br />
A v tom jsem ji uviděl. Procházela kolem mě a s někým telefonovala.<br />
"Promiňte, ale víc jsem nedokázal," promluvil jsem na ni.<br />
Vůbec se ke mně neotočila. Jen dál pokračovala davem s telefonem u ucha.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-66608864828763287832016-10-09T17:34:00.002+02:002016-10-09T21:10:33.540+02:00Dívka z cukrárny Sweet Club"Vezmu si šest kousků, tři špičky a tři štafetky, a už nic nevidím," pronesl jsem směrem k dívce v cukrárně.<br />
"Asi je tu moc horko," odpověděla a usmála se na mě.<br />
"Spíš je venku moc zima," snažil jsem se její zdvořilost trochu vyvážit.<br />
Skládala zákusky na tácek a já se na ni díval.<br />
Chodím do téhle cukrárny pravidelně, ale ji jsem tady ještě nikdy neviděl.<br />
"Devadesát korun," řekla po chvíli a položila zabalené zákusky na pult.<br />
Zaplatil jsem a znovu se podíval na všechny ty dobroty, co tu měli. Říkal jsem si, že to nechám plavat, ale přece jen mi to nedalo a znovu jsem přistoupil k pultu.<br />
"Velmi se omlouvám," promluvil jsem k dívce, "ale domnívám se, že jste se ošidila. Mně to vychází na devadesát šest, nikoliv devadesát. A tak bych to rád napravil," dodal jsem ještě a podal jí desetikorunu.<br />
"Já se ošidila?" odpověděla nevěřícně a chystala se to začít přepočítávat.<br />
"Nechte to být," zastavil jsem ji.<br />
Podívala se mi dlouze do očí a já měl najednou pocit, že to od začátku věděla a že jsem to já, kdo to celé nepochopil.
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-46880356604686996122016-04-20T01:32:00.000+02:002016-04-20T01:41:18.843+02:00Gourmet PauzaSáhl jsem do kapsy pro klíče od bytu, ale ta byla prázdná. A v tom jsem si uvědomil, že jsou v tašce, která zůstala v restauraci, kde před necelou hodinou zavřeli a odkud jsme před ještě delší dobou odešli. Blesklo mi hlavou, co všechno v ní kromě těch klíčů bylo: notebook, další dvoje klíče, různé přístupové karty, papíry s poznámkami a určitě další věci. Vzal jsem telefon, rychle našel číslo a zavolal tam.<br />
<div>
<br />
V restauraci to nikdo nebral. Zavolal jsem ještě několikrát, ale marně. Nezbývalo, než počkat do rána a zatím si nechat zdát o všech možných scénářích.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
V půl sedmé jsem zavolal znovu, ale bez úspěchu. Zjistil jsem, že otevírají v osm a hned se tam rozjel. Před půl osmou jsem to naposledy zkusil.</div>
<div>
<br />
Okamžitě jsem poznal ten příjemný hlas z předešlého večera.<br />
Rychle jsem na ni vychrlil kdo jsem a co se mi stalo.</div>
<div>
"Máte ten notebook tady. Můžete se pro něj zastavit, kdykoliv budete chtít," odpověděla a já naráz pocítil obrovskou úlevu.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Když mi předávala brašnu, řekl jsem jí, že mi zachránila život. Usmála se.</div>
<div>
"Tady lidi zapomněli tolik věcí, telefony, peněženky," pronesla a vypadalo to, že už zachránila hodně životů.<br />
<br /></div>
<div>
Vždycky jsem snil o restauraci nebo kavárně, kde se nic neztrácí. O místě, kde můžete zapomenout své věci a nikdo vám je nevezme, ani zaměstnanci, ani hosté. A teď jsem konečně <a href="http://www.gourmetpauza.cz/" target="_blank">takové místo</a> našel.<br />
<br />
Slíbil jsem jí, že o tom budu všude vyprávět.<br />
"To budeme moc rádi," řekla a znovu se usmála.<br />
<br /></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-66710319723575564472016-02-20T22:42:00.002+01:002016-02-20T22:55:41.395+01:00Výročí"Dobrý den, ráda bych zaplatila registrační poplatek na příští rok," promluvila jsem na knihovnici a podávala jí svou průkazku.<br />
"No, buď mi dáte devadesát korun, nebo mi napíšete básničku," odpověděla knihovnice.<br />
"Prosím?" Měla jsem pocit, že jsem špatně rozuměla.<br />
"To není vtip," pokračovala knihovnice. "Knihovna oslavuje devadesáté páté výročí od svého založení a připravila pro čtenáře tuto akci. Takže mi buď dáte devadesát korun nebo básničku."<br />
"Nevím, jestli to dokážu," odpověděla jsem rozpačitě.<br />
"Ale zkuste to. Tady máte seznam slov, ze kterých si vyberte pět a ty v básničce použijte."<br />
"Takhle narychlo...," stále jsem váhala.<br />
"Vždyť máte dost času. Tady se posaďte a nikam nespěchejte."<br />
Vybrala jsem si tedy pět slov, posadila se k jednomu ze stolků a začala tvořit své básnické dílo.<br />
Po chvíli jsem svůj text ukázala knihovnici.<br />
Knihovnice se začetla do mých čtyř řádků a podívala se na mě.<br />
"Ale to se zrovna moc nerýmuje, že?" zhodnotila stručně mou práci.<br />
"Zkuste to ještě jednou," dodala a vrátila mi list papíru.<br />
Bylo mi jasné, že na to tentokrát musím jít úplně jinak. <br />
Podívala jsem se znovu na nabízená slova a vybrala z nich ta, která se aspoň trochu rýmovala. <br />
Po pár minutách jsem nesla knihovnici svůj druhý pokus.<br />
"No vidíte, že jste to dokázala," pronesla nadšeně knihovnice a usmála se na mě.<br />
Pak si zapsala číslo mé průkazky a prodloužila mi registraci o další rok.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-22551787878733147192015-12-29T14:52:00.000+01:002015-12-30T01:17:30.955+01:00iKufr<div style="text-align: left;">
<i><br /></i>
<i>Věnováno firmě </i><a href="http://www.24u.cz/"><i>24U</i></a><i><o:p></o:p></i></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<br />
<br />
Byl mým tajným trumfem v projektu integrace
iPadů na naší škole. Napsal jsem mu v pátek odpoledne a do hodiny jsem měl
odpověď. Hned v pondělí dopoledne k nám přijel se svým, dnes již
tak známým, iKufrem s dvanácti iPady a dvěma Apple TV k zapůjčení.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
Předvedl mi, jak na ten iKufr správně jít a
odpověděl na spoustu otázek ohledně Apple ID, iCloud ID, stahování
aplikací a zakázání jejich mazání. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgB34OFGIH2Wh64WgikswlnmPWx2hi6kW2MdvbYYEwkalZprwk7PcCzllBZ9YaJ1o-9eu_MeXtnbMQ2PvFogQeUkUhfn9xPKECTUcfhTRYukVhyphenhyphenCBxgEpMvDFTt6zKNaIduJWs62JzUBGc/s1600/12670C24-2B39-4593-B72E-67CC6C7A90AE.JPG" imageanchor="1" style="clear: right; float: right; margin-bottom: 1em; margin-left: 1em;"><img border="0" height="150" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgB34OFGIH2Wh64WgikswlnmPWx2hi6kW2MdvbYYEwkalZprwk7PcCzllBZ9YaJ1o-9eu_MeXtnbMQ2PvFogQeUkUhfn9xPKECTUcfhTRYukVhyphenhyphenCBxgEpMvDFTt6zKNaIduJWs62JzUBGc/s200/12670C24-2B39-4593-B72E-67CC6C7A90AE.JPG" width="200" /></a>„A ještě jsem se vás chtěl zeptat,“ napadla mě
další důležitá otázka. A pan Jílek dál trpělivě vysvětloval. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<v:shapetype coordsize="21600,21600" filled="f" id="_x0000_t75" o:preferrelative="t" o:spt="75" path="m@4@5l@4@11@9@11@9@5xe" stroked="f">
<v:stroke joinstyle="miter">
<v:formulas>
<v:f eqn="if lineDrawn pixelLineWidth 0">
<v:f eqn="sum @0 1 0">
<v:f eqn="sum 0 0 @1">
<v:f eqn="prod @2 1 2">
<v:f eqn="prod @3 21600 pixelWidth">
<v:f eqn="prod @3 21600 pixelHeight">
<v:f eqn="sum @0 0 1">
<v:f eqn="prod @6 1 2">
<v:f eqn="prod @7 21600 pixelWidth">
<v:f eqn="sum @8 21600 0">
<v:f eqn="prod @7 21600 pixelHeight">
<v:f eqn="sum @10 21600 0">
</v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:f></v:formulas>
<v:path gradientshapeok="t" o:connecttype="rect" o:extrusionok="f">
<o:lock aspectratio="t" v:ext="edit">
</o:lock></v:path></v:stroke></v:shapetype><v:shape id="Obrázek_x0020_1" o:spid="_x0000_s1026" style="height: 120.15pt; left: 0; margin-left: 349.2pt; margin-top: 11.35pt; mso-height-percent: 0; mso-height-percent: 0; mso-height-relative: page; mso-position-horizontal-relative: text; mso-position-horizontal: absolute; mso-position-vertical-relative: text; mso-position-vertical: absolute; mso-width-percent: 0; mso-width-percent: 0; mso-width-relative: page; mso-wrap-distance-bottom: 0; mso-wrap-distance-left: 14.2pt; mso-wrap-distance-right: 0; mso-wrap-distance-top: 0; mso-wrap-style: square; position: absolute; text-align: left; visibility: visible; width: 160.15pt; z-index: 251658240;" type="#_x0000_t75">
<v:imagedata o:title="" src="file:///C:\Users\Jara\AppData\Local\Temp\msohtmlclip1\01\clip_image001.jpg">
<w:wrap type="square">
</w:wrap></v:imagedata></v:shape>„A jak je to s tím Mobile Device Managementem?“ nedal jsem mu
pokoj. Ale nevadilo mu to. Je to totiž profesionál. Nikdy vám neřekne: „už
toho prosím vás nechte“ nebo „dobře, ale tahle odpověď vás bude stát pět set
korun“.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
A tak jsme tam strávili asi hodinu povídáním o
iPadech, iKufru, firmě 24U, kde pracuje a která naši školu zachránila, o Applu
a dalších jeho technologiích používaných ve školství a stáli bychom tam i déle,
protože nás oba tahle práce baví. Mě, coby učitele ICT, právě zavádějící Apple
technologie do školy, ve které učí, a jeho, coby odborníka, který společně
s firmou 24U nabízí školám pomoc při těchto, často nelehkých integracích.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
Věděl jsem, že standardně zapůjčují iPady na dva
týdny. Když jsem mu však psal, sebral jsem veškerou odvahu, co jsem měl, a požádal
ho o týdny tři. Nakonec nám iPady nechal měsíc. Použili jsme je hned
několikrát. Při přípravě online kurzu pro pokročilejší učitele, kteří již mají
svůj iPad a v minulosti jej ve výuce použili, k prezenčnímu semináři
pro učitele, kteří iPad nemají a chtěli se s ním a vybranými aplikace
seznámit, k worshopům se žáky, na kterých se seznamovali pomocí
praktických činností a tvorby materiálů se stejnými aplikacemi, jako učitelé na
semináři tak, aby poté tyto aplikace mohli společně použít při konkrétní výuce.
<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
Učitelům, kteří po semináři projevili o iPady zájem,
jsme je dokonce půjčili na týden domů, aby měli více času si zařízení osahat a
vyzkoušet i další aplikace. Někteří již během semináře za mnou přišli a
zajímali se o jednotlivé modely iPadů a ptali se mě, který že by si to měli
pořídit.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
A během těch čtyř týdnů se mnou všude neustále byl
také iKufr. Stěží bychom mohli přenášet iPady mezi třídami a kabinety jen
tak na sobě. V iKufru byly po celou dobu v bezpečí, nabíjely se tu a
kdyby byly naše, mohli bychom je přes iTunes či Apple MDM zde i synchronizovat.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
Hned od první chvíle, co jsem iKufr spatřil (bylo
to před několika lety na <a href="http://www.ucitelskysummit.cz/">Učitelském
summitu</a>, který firma 24U každoročně pořádá), jsem si ho zamiloval. A když
jsem ho teď měl ve škole, všem jsem ho ukazoval, abych se pochlubil, jaký zázrak
tady máme. Dokonce jsem si tím vysloužil i několik přezdívek, od chlápka
s kufrem až po sňatkového podvodníka.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
První, komu jsem chtěl iKufr ukázat byla naše
asistentka Jana.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
„Jani, už jsi viděla iKufr?“ pronesl jsem plný
nadšení směrem k ní.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
„Jo, myslíš kufr, co přinesl ten fešák?“ odpověděla
a zeširoka se usmála. Neuvědomil jsem si, že to byla právě ona, která za mnou
přišla do kabinetu, že na mě u kanceláře čeká nějaký elegán s kufrem. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
Všude, kde jsem se s iKufrem objevil, vzbudil obrovský
zájem. Stačilo, abych s ním jen projel po chodbě z kabinetu do kanceláře
nebo ředitelny a hned mě zastavovali učitelé a studenti a ptali se, co to mám.
Když jsem odklopil víko, všichni do jednoho žasli. Ještě nikdy nic takového
neviděli a teď tu stáli se zatajeným dechem. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
Zahrnuli mě okamžitě spoustou otázek, mezi kterými
nechyběla ani ta o ceně a taky, jestli je ten iKufr náš. Smutně jsem musel
odpověď, že zatím ne. Ale až dokončíme tuhle pilotní fázi projektu zavádění
iPadů do výuky, doufám, že náš bude, odpovídal jsem jim. Protože bez iKufru by
to nebylo ono, dodal jsem ještě. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
A pak už ho jen zbývá naplnit obsahem a máte nejen
splněný sen, ale především výborný základ pro úspěšnou integraci iPadů ve vaší
škole.</div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
_____________</div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<i>Poznámka autora:</i></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: 0.0001pt; text-align: justify;">
<i>Článek s původním názvem </i>Tajemství úspěšné integrace iPadů do školy se ukrývá v iKufru<i> byl napsán pro firmu 24U namísto pouhého "děkuji", kterých musí mít ve firmě několik skříní.</i></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-54168618664830206202015-12-20T21:16:00.002+01:002015-12-20T23:18:18.411+01:00Power BankFronta v prodejně s elektronikou neodpovídala tomu, že za pár dní začínaly Vánoce. Stoupl jsem si na její konec a zpovzdálí sledoval běžící aplikace na vystaveném iPadu Mini 4 na kulatém stolečku se svítícím logem Applu a nápisem Authorised Reseller.<br />
V tom ke stolku přistoupila dívka stojící ve frontě přede mnou, odpojila vystavený iPhonu 6S Plus, napájecí konektor strčila do svého iPhonu, nechala ho položený na stole a vrátila se zpátky do fronty.<br />
Díval jsem se, jak střídavě sleduje telefon a to, až na ni přijde řada. Jakmile zákazník před ní dokončoval objednávku, skočila ke stolku, odpojila telefon a stoupla si znovu do fronty.<br />
"Ten jste tam klidně mohla nechat. iPhony nikdo nekrade," promluvil jsem na ni.<br />
"Já si nepamatuju číslo objednávky," odpověděla.<br />
Když potom stála ve frontě na výdej zboží, všiml jsem si, že její telefon se už opět nabíjí.<br />
Ta by od Ježíška potřebovala Power Bank, napadlo mě.<br />
Vyzvedl jsem si své zboží a rozhlédl se, jestli tam ještě je. Zrovna odpojovala telefon a pak rychle zamířila k východu.<br />
Pousmál jsem se, přistoupil ke stolku, zapojil kabel zpátky do iPhonu, ve kterém předtím byl, a také zamířil k východu.<br />
Doufám, že jí ten Power Bank Ježíšek letos opravdu nadělí.<br />
<br />
<br />
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjc2WZMtyrUhn4kSqWIbB8lM3djSxcGFbjnGFbZhdESILc12TyO1gxndwte1-5K6OI9UrtB-VtBb3hSC-SQLSvL3cYebTF-p-lBPe-cwcSaxLp8VpgsVwCrt1bifEkx8ZQIrCSbjjxl160/s640/blogger-image-396121587.jpg"><img border="0" height="240" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjc2WZMtyrUhn4kSqWIbB8lM3djSxcGFbjnGFbZhdESILc12TyO1gxndwte1-5K6OI9UrtB-VtBb3hSC-SQLSvL3cYebTF-p-lBPe-cwcSaxLp8VpgsVwCrt1bifEkx8ZQIrCSbjjxl160/s320/blogger-image-396121587.jpg" width="320" /></a>
<br />
<br />
<i><br /></i>
<i>(Pozn.: Toto není reklama pro CZC.cz, což je možná škoda.)</i>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-22473497704128245582015-11-13T13:33:00.002+01:002015-11-13T13:33:56.088+01:00Dáte si ještě něco?Díval se na ni, zatímco k němu mluvila, ale neposlouchal ji.<br />
Myslel na něco jiného. Nechtěl ji už poslouchat, ani si s ní dál povídat.<br />
Chtěl s ní spát.<br />
A pak si znovu povídat. A milovat se a tak pořád dokola.<br />
Moc jí to v té halence sluší.<br />
"Dáte si ještě něco?" vyrušil ho ze snění číšník.<br />
"Já už ne, budu muset běžet," odpověděla. "Ale dej si něco, jestli chceš," dodala.<br />
Zakroutil hlavou a byl okamžitě zpátky v realitě.<br />
Dál se na ni díval, když k němu znovu začala mluvit, a po chvíli se přistihl, že neví, co mu právě řekla.<br />
<br />
*<br />
<br />
Mluvila k němu, ale poznala, že je duchem jinde. Tvářil se, že ji poslouchá, ale bylo vidět, že myslí na něco jiného.<br />
Tušila, co to je. Myslela na to také.<br />
Už několik týdnů bojovala s tou myšlenkou. Že opustí Petra a všechno, co až do teď společně vybudovali. Ale věděla, že to neudělá. Bylo v tom spousta rizik a nejistoty. A nechce zase začínat znovu.<br />
Už několik týdnů ho nemůže dostat z hlavy. Pořád na něj musí myslet. Touží po něm.<br />
Chtěla by s ním spát.<br />
Je ráda, že tu teď jsou spolu.<br />
Sluší mu to v tom svetru.<br />
"Dáte si ještě něco?" vyrušil ji ze snění číšník.<br />
Chtěla by tu s ním ještě zůstat a vidí na něm, že on taky, ale řekne, že musí běžet.<br />
Je lepší vymluvit se na práci než to nechat zajít příliš daleko.<br />
Začala na něho znovu mluvit a po chvíli se přistihla, že myslí na něco úplně jiného.<br />
<div>
<br /></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-9384315212702810212015-10-09T23:55:00.000+02:002015-10-09T23:59:49.302+02:00Trik"Řeknu vám to tajemství," promluvil najednou a já poslouchal.<br />
"Znal jsem detailně jejich minulost. Co měli za sebou, co kdy dokázali a co umí, a chtěl jsem je získat pro sebe. Když potom přišli a trochu se rozkoukali, zeptal jsem se jich, co by si přáli. Co potřebují, aby se u nás cítili dobře. A pak jsem jim to splnil. Všechno, o co si řekli. Vyšel jsem jim ve všem vstříc. A dělal jsem to tak dlouho, dokud nebyli maximálně spokojeni. Věděl jsem, že potom zase oni udělají maximum pro mě. A často udělali mnohem víc, než jsem po nich chtěl."<br />
Na chvíli se odmlčel. <br />
"Ve skutečnosti to žádné tajemství není. Spíš takový malý manažerský trik."<br />
Pomalu se zvedl, aby se rozloučil. Když odešel, zůstal jsem ještě chvíli sedět a přemýšlel o tom, co mi právě řekl.<br />
"A co dělají dnes?" zavolal jsem za ním.<br />
"To, co jsem tehdy dělal já," odpověděl do prázdna před sebou.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-90521749658644432252015-09-21T08:56:00.000+02:002015-09-21T08:56:31.142+02:00Gesto<i>Věnováno Pavlíně</i><br />
<br />
Dlouho zvonil, a když nikdo neotvíral, otevřel si sám. Netrvalo mu to ani deset sekund. Ještě chvíli stál u dveří a naslouchal zvukům uvnitř. Měl štěstí. Majitelka ani její pes nebyli doma.<br />
Prošel byt a uvažoval, zdali má začít se zlatem v ložnici, stříbrem v kuchyni nebo bronzem v obýváku. Nakonec to vzal pěkně popořadě. Když byl se sběrem drahých kovů hotov, posadil se do křesla u televize a přemýšlel, co dál.<br />
Je na čase, aby na svém ubohém životě něco změnil. Možná, že právě teď je ta správná chvíle.<br />
Rychle vstal, vrátil vše na původní místo, aby majitelka nic nepoznala, vyšel z bytu a na chodbě se na okamžik zastavil.<br />
Rozhodl se, že se rozloučí stylově a nechá ty dveře otevřené. Bude to takové malé gesto. Symbol jeho nového začátku.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-11449383424300589932015-08-20T00:39:00.000+02:002015-08-20T09:51:48.619+02:00Kavárna z třicátých letMám rád místa, kam se mohu i po letech vracet. Když se například rozhodnu po dvaceti, padesáti, nebo sto padesáti letech navštívit svou oblíbenou kavárnu a najdu ji na stejném místě.<br />
Třeba tu z třicátých let, kam jsem se po dlouhé době znovu vypravil a tolik těšil na zdejší atmosféru, která na mě pokaždé příjemně dolehne.<br />
Ale jak jsem vešel dovnitř, okamžitě jsem poznal, že tohle není to místo. Z útulné kavárničky se stala luxusní restaurace. Tak luxusní, že vás ten luxus začal nenápadně obtěžovat. Na stolech ležely dlouhé bílé ubrusy, stříbrné příbory pro několik chodů, obrovské červené ubrousky a vysoké sklenice na víno.<br />
Rozhlížel jsem se kolem, ale to už u mě stál manažer podniku s otázkou, co si přeji. Promiňte, spletl jsem si dveře, byla jediná správná odpověď. Já však použil jinou. Přišel jsem na kávu, jen nevím, jestli zrovna ve vhodný čas, omlouval jsem se. Odpověděl, že se nic neděje a kývl na číšníka, který mě, poté, co jsem mu zopakoval svůj důvod návštěvy, odvedl do nejzazšího kouta restaurace a usadil ke stolu úplně v rohu, kde kromě ubrusu nebylo vůbec nic.<br />
Když došlo na objednání, vyslovil jsem prosbu, že bych si dal presso, ale raději nějaké větší. A chcete i vodu? Perlivou? To ne, ale kohoutkovou bych si dal. Dáváme pouze do karafy za čtyřicet pět korun. Tak to si dám pouze to presso. Číšník odešel a po chvíli byl zpět. Přinesl mi piccolo. Já vím, že teď namítnete, že piccolo neexistuje a začnete mi vyjmenovávat všechna ta Ristretta, Doppia, Maccchiata a Americana. Ale já tiše předpokládal, že s tímhle seznamem přijde sám číšník, když uslyší, že chci něco většího, než tohohle prcka.<br />
První, co mě napadlo při pohledu na espresso: aspoň budu brzy pryč. Na třikrát jsem ho do sebe hodil a chystal se platit. Čím déle jsem tam seděl, tím víc mi to místo připomínalo román Hermana Kocha <i>Večeře</i>.<br />
Číšník přinesl účet za kávu, ukrytý v malých deskách velikosti A6. V první chvíli jsem si říkal, že to snad nemůže myslet vážně, ale rozhodl jsem se, že tuhle absurdní hru dohraji až do konce. Vložil jsem do desek dvousetkorunovou bankovku a okamžitě zalitoval, že u sebe nemám dvoutisícovkovou. Počkal, až se číšník znovu objeví, odejde, přinese desky nazpět a znovu odejde. Pak jsem z desek vylovil své peníze a rychle se zvedl k odchodu. Ani nevím, kde jsem při cestě ven našel sílu na pozdrav a úsměv směrem k manažerovi a několika procházejícím číšníkům. <br />
Venku jsem rychle vytáhl svůj diář, našel adresu jiné kavárny z třicátých let a byl zvědav, jestli tam pořád ještě je, a hlavně, jak to vypadá uvnitř.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-13269353435156418982015-08-16T23:26:00.001+02:002015-08-17T11:21:25.675+02:00ZáložkaV novém typu trolejbusu nebylo mnoho míst, kde jste mohli stát a přitom nepřekážet ostatním. V jednom takovém jsem zrovna přemýšlel, jaký příběh by se mohl skrývat za žlutým tričkem s velkým číslem 46 a nápisem THE DOCTOR, jehož majitelka seděla kousek ode mě. Podíval jsem se na hodinky. Před dvěma hodinami skončil brněnský závod Moto GP. Dívka měla zavřené oči a otevírala je tehdy, když chtěla zjistit, kde právě je.<br />
Naproti ní seděla jiná dívka v modrých šatech a četla nějakou knihu. Snažil jsem se na tu dálku rozluštit, o jaký titul jde, ale bez úspěchu.<br />
Pustil jsem ji z hlavy a vrátil se k příběhu s číslem 46. A zřejmě bych u něj zůstal, nebýt vyrušení v podobě padajícího předmětu. Podíval jsem se na podlahu a uviděl malou záložku do knihy. Instinktivně jsem se pro ni sehnul, a než stačil zvednout hlavu, stála u mě.<br />
Moje "není za co" zaznělo ve stejném okamžiku s jejím "děkuji".<br />
Když se otáčela nazpět, stačil jsem si krátce povšimnout titulu její knihy. Překvapilo mě to. D. H. Lawrence dnes už mnoho lidí nečte. Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale pak se zase vrátil ke svému příběhu tam, kde jsem předtím skončil. V tom sebou trolejbus prudce trhl a já viděl znovu něco padat. Předmět to byl tentokrát jiný, ovšem osoba, které patřil, byla stejná.<br />
Po druhém kole "děkuji" a "není za co" jsem najednou nemohl dostat z hlavy myšlenku, jestli tohle mohla být náhoda. A pokud ne, co tedy? Zdálo se, že než přemýšlet nad příběhem žlutým, bude lepší uvažovat o příběhu modrém. Když jsem pak za zatáčkou podával dívce třetí předmět a ta se na mě potutelně usmála, bylo jasné, že tenhle bude mnohem zajímavější.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-71170439561489320982015-08-15T11:35:00.002+02:002015-08-15T11:37:34.484+02:00Není katalog jako katalog, tenhle je ten druhýZavřel jsem dveře od domu, otočil se ke schodišti a najednou jsem je uviděl. Ze všech schránek trčely katalogy Ikea. Vytáhl jsem katalog z té své, aby se jí zase lépe dýchalo, a hodil ho do krabice u vchodových dveří, kde už jich pár bylo.<br />
Po příchodu domů jsem otevřel iPad, nainstaloval <a href="https://appsto.re/cz/m_Ucx.i" target="_blank">aplikaci IKEA</a> a stáhl do ní nový katalog.<br />
Když jsem jím však začal procházet, okamžitě jsem zjistil, že ten papírový budu přece jen potřebovat. Seběhl jsem dolů, z bedny vylovil katalog, který jsem tam před chvílí zahodil, otevřel ho a začal skenovat.
<br />
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://2.bp.blogspot.com/-N19PWXQywxs/Vc8DJ5UU8WI/AAAAAAAAQeU/EOfZyApJ2qU/s1600/IMG_0234.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://2.bp.blogspot.com/-N19PWXQywxs/Vc8DJ5UU8WI/AAAAAAAAQeU/EOfZyApJ2qU/s320/IMG_0234.JPG" width="191" /></a> <a href="http://3.bp.blogspot.com/-IAAW4JHyQuc/Vc8DJ4fpwzI/AAAAAAAAQeM/MNRtrqTh5i0/s1600/15.08.15%2B-%2B2" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="http://3.bp.blogspot.com/-IAAW4JHyQuc/Vc8DJ4fpwzI/AAAAAAAAQeM/MNRtrqTh5i0/s320/15.08.15%2B-%2B2" width="267" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<br />
(Toto není reklama na Ikeu, což je možná škoda.)
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-69090515577652160392015-07-22T14:24:00.001+02:002015-07-23T21:13:58.840+02:00U MamutaByl to ten nejteplejší den, jaký si vůbec dovedete představit. Bylo takové horko, že si o něm lidé povídali na každém rohu. Obloha byla modrá, bez jediného mráčku, a já se rozhodl vyrazit do města a udělat pár fotek pro <a href="http://wiki.rvp.cz/Kabinet/Obrazky/%C4%8Cesko/2.0.M%C4%9Bsta/1.Krajsk%C3%A1_m%C4%9Bsta/Brno" target="_blank">portál RVP</a>. <br />
Měl jsem v plánu nafotil vše během dopoledne, za ještě dobrého světla. Poledního slunce jsem chtěl ušetřit jak sebe, tak i objektiv svého fotoaparátu.<br />
<div>
Obešel jsem asi třetinu míst, která jsem měl v seznamu a najednou si uvědomil, že jediné, na co myslím, je oáza uprostřed vyprahlé pouště a tak zakotvil v hospodě u Mamuta, kde nikdo nebyl. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl jedenácté.</div>
<div>
"Máte už otevřeno?" zeptal jsem se servírky u dveří. <br />
Přikývla.</div>
<div>
"Tak si dám desítku a sednu si s ní ven," dodal jsem ještě.</div>
<div>
Servírka přinesla pivo a postavilo ho přede mě.</div>
<div>
"Jak to, že tu nikdo není?" zeptal jsem se. Lepší způsob, jak navázat konverzaci mě v té rychlosti nenapadl. </div>
<div>
"To víte, ve všední den," odpověděla. "Ale je ještě brzo, počkejte za hodinu," dodala.</div>
<div>
Po chvíli byla zpět a roznášela po stolech lístky s denním menu. <br />
Za pár minut se objevila znovu. Tentokrát na stoly dávala nějakou jinou nabídku.</div>
<div>
"Ještě párkrát něco přinesete a já si nakonec u vás přece jenom něco dám," promluvil jsem na ni, když došla ke mně.</div>
<div>
"No, to je účel," usmála se.</div>
<div>
<br />
Po vypití třech čtvrtin piva mám najednou pocit, že mi je ještě větší teplo, než na začátku. Teplota pořád stoupá a vypadá to, že dnes bude asi opravdu horko.</div>
<div>
"Nedáte si přece jen nějaké to meníčko," zeptá se mě servírka.</div>
<div>
"Ne, děkuju," odpovím. "To bych opravdu nezvládl."</div>
<div>
"Taky v takovým horku," usměje se a odejde k vedlejšímu stolu.<br />
<br /></div>
<div>
<div>
Vážně uvažuji, zda mám obejít zbývající místa ze seznamu nebo tu zůstat do večera, což se mi v této chvíli zdá jako nejlepší volba. </div>
</div>
<div>
V tom ji vidím, jak ke mně znovu jde. Posbírám poslední kousky odvahy a zeptám se jí, co dělá večer. Odpoví, že jde s přítelem do kina na Mimoně. Zakroutím hlavou a objednám si další pivo.</div>
<div>
<br />
<br /></div>
Epilog
<br />
<div>
<br /></div>
<div>
Po dopití druhého piva platím a před odchodem nechávám pod prázdnou sklenicí malý lísteček s textem: <br />
[ povidky.jaroslavmasek.cz - povídka o Vás (dnes večer) JM ]</div>
<div>
a pak už jen tajně doufám, že ten lístek najde a že si tuhle povídku přečte.<br />
<br /></div>
<div>
<br /></div>
<div>
<div>
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg9E8x9dALxbtbX8l2GO3xr0brZyqlPfcf2PtFjRF8xrMvIqFxaRhCtI3_lqDAePe87nnbb75JTh7MHEEGZFIMNWg-y-Q3uTxmIhNiPfEiAslyxoZhEAxogZRT0VOj173IcwSexsfHOBTM/s640/blogger-image-1591347051.jpg" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg9E8x9dALxbtbX8l2GO3xr0brZyqlPfcf2PtFjRF8xrMvIqFxaRhCtI3_lqDAePe87nnbb75JTh7MHEEGZFIMNWg-y-Q3uTxmIhNiPfEiAslyxoZhEAxogZRT0VOj173IcwSexsfHOBTM/s640/blogger-image-1591347051.jpg" width="380px" /></a></div>
<br /></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-73155113106198005122015-06-11T14:50:00.001+02:002015-06-11T14:56:22.244+02:00KomiksyVečer jsem zjistil, že mám další den suplovat. Místo předmětu ZSV, který jim odpadl, budu učit svůj Aplikační software.
Dlouho jsem vymýšlel, co s nimi budu dělat a nakonec mě napadly komiksy.<br />
Nechal jsem se inspirovat od <a href="https://cojsemvyzkousela.wordpress.com/2011/11/15/jak-delali-komiksy/" target="_blank">Jitky</a> a použil i své, v minulosti vytvořené, komiksy jako motivaci.<br />
Když jsem jim však řekl, co budeme dělat, první řada zasyčela: "ale, néééé." A nakonec většina skončila u sešitů a učila se na předměty, ze kterých je čekala pololetní písemka, opravná písemka nebo ústní zkoušení.<br />
Zdálo se, že <a href="http://comicscreator.cz/" target="_blank">Comics Creator</a> a další nástroje nemohou konkurovat všem těm matematikám, fyzikám a biologiím a opět se ukázalo, že koncept samostatného předmětu ICT, ať už se jmenuje jakkoli, je dávno překonán, a že kdyby učitelé pravidelně využívali ve svých předmětech současné technologie, např. tablety nebo chromebooky, nebo se studenty alespoň chodili do počítačové učebny, mohl bych si místo předmětu ICT otevřít zájmový kroužek zaměřený na využití technologií, určený jak učitelům, tak žákům a třeba i jejich rodičům, a věřím, že bych tam neseděl sám.
<br />
<br />
Epilog: Ne všichni se učili na písemku: <a href="http://padlet.com/aplikacnisw/komiksy" target="_blank">komiksy</a>.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-91061730216920300242015-06-06T00:14:00.001+02:002015-06-06T00:14:54.430+02:00Pomoc na Florenci<span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">Když na Florenci vycházím po schodech z metra a před sebou vidím ženy a dívky vlečící těžké kufry, pokaždé mě napadají stejné otázky. </span><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">Neurazím je, když jim nabídnu pomoc? A nebudou se bát, že jde o obtěžování? <br />Jakmile je ovšem jejich zavazadlo větší, než ony, risknu to. Často ale vzápětí potřebuji pomoc sám, protože s tím kufrem sotva pohnu. </span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">A tak začnu dělat všechno možné, aby to na mně nepoznaly. Marně.</span><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">Přestože se mému zápasení nesmějí a zachovávají etiketu, nakonec jim to usnadním.</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">"To jsem asi trochu přecenil síly," přiznávám barvu. Usmějí se a někdy mi dokonce nabídnou pomoc. A tak se postupně střídáme, až konečně ten obrovský loďák vytáhneme nahoru. <br />Poděkují mně a já poděkuji jim. Pak jim ještě popřeji pěkný den, otočím se a zamířím do posilovny.</span>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-11753692730928240432015-06-02T21:28:00.001+02:002015-06-02T21:28:11.981+02:00Poslední otázka <span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">Položil jsem poslední otázku, moji nejoblíbenější.</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">"Chcete se na něco zeptat?"</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">Studenti mlčeli, když v tom se ve druhé lavici zvedla dívčí ruka.</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">"A co jste vytvořil vy?"</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">Chvíli jsem nad tou otázkou uvažoval.</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">"Ukažte nám něco, co jste vytvořil vy sám. Nějakou stránku nebo něco."</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">Ukázal jsem jim první web, který mě napadl.</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">"Všechny stránky, které tam najdete, jsem vytvořil já," odpověděl jsem.</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">"Ale nejlepší bude, když se podíváte na můj profil na LinkedInu. Tam je všechno, co jsem kdy udělal."</span><br style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;" /><span style="background-color: white; color: #404040; font-family: Roboto, arial, sans-serif; font-size: 13px; line-height: 18.2000007629395px;">A v tu chvíli jsem si uvědomil, jak by to dopadlo, kdybych jenom učil.</span>Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-83882066879959975282015-05-23T10:05:00.002+02:002015-05-23T10:05:33.824+02:00Otec a synVypadali jako otec se synem. Seděli naproti sobě, kluk držel v ruce McFlurry, otec smartphone. Nemluvili. Otec zíral do displeje, kluk vybíral lentilky ze zmrzliny. Každou chvíli se ale natahoval přes stůl a nahlížel otci do telefonu. Po chvíli už na něj zírali oba. Vypadali, že sledují nějaké důležité sportovní utkání nebo nejsledovanější video na YouTube.<br />
"Tati, podívej, tam venku," promluvil syn na svého otce. Ten však nezvedl hlavu. Syn to zkusil ještě jednou a pak se znovu natáhl přes stůl, aby viděl, co se odehrává na displeji telefonu.<br />
Najednou se otec obrátil k synovi.<br />
"Tak půjdeme?"<br />
Syn přikývl, pomalu se zvedl a oba vykročili směrem k východu.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-11675506168030226642015-05-22T20:35:00.002+02:002015-05-22T20:37:27.784+02:00VlaštovkaPoprvé jsem Ondru potkal na základní škole, kde jsem absolvoval svou pedagogickou praxi. A už tam jsem poznal, že nemá jen duši, ale má také srdce.<br />
Bylo to po hodině, ve které mně přistála papírová vlaštovka na hlavě. Tehdy, když všichni odešli, za mnou Ondra přišel a omlouval se za tu vlaštovku, že to tak nemyslel. Mávl jsem nad tím rukou. Problém totiž nebyl v něm, ale v organizaci té hodiny.<br />
Po roce jsme se znovu potkali, když jsem poprvé vstoupil s ředitelkou gymnázia, kam jsem měl zanedlouho nastoupit, do náhodně vybrané hodiny počítačových technologií, abych viděl vybavení tamní učebny.<br />
"Jééé, dobrý den pane učiteli," zavolal na mě z první lavice Ondra.<br />
"Jééé, dobrý den Ondro, to je ale náhoda," odpověděl jsem překvapeně.<br />
"Vy se znáte?" podivila se ředitelka a kroutila hlavou.<br />
Přesně tento okamžik Ondra znovu zmínil, když se za mnou přišel rozloučit po právě absolvované maturitě.<br />
"Na to do smrti nezapomenu, jak se ředitelka divila, že se známe," vzpomínal Ondra.<br />
Řekl jsem mu, že ani já ne.<br />
Bavili jsme se pak ještě chvíli o tom, jaké má plány a kam se dál chystá.<br />
Popřál jsem mu hodně štěstí. <br />
Kdo ví, třeba se ještě někdy potkáme.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-86394229552623836272015-05-21T19:30:00.000+02:002015-06-07T20:53:30.045+02:00Pozvánka na maturitní večírek„Pane profesore, my bychom vás rády pozvaly na náš maturitní večírek,“ zastavila mě na schodech Anička se spolužačkami.<br />
„A tady máte kytičku, za to, jak jste nás učit. Třeba programování želvičky.“<br />
„To byla pěkná blbost, ale všichni si ji pamatují nejvíc,“ odpověděl jsem a nebyl daleko od pravdy.<br />
„Moc jste mě potěšily, děkuju,“ stačil jsem ještě dodat.<br />
„No to chce pusu,“ vložil se do toho kolega, který mě před chvílí na schodech zastavil a teď náš rozhovor vyslechl.<br />
Kdyby se právě volila nejtrapnější situace tohoto roku, tahle by se určitě umístila na bedně. Zatímco Anička se smála a s ní i ostatní studentky, můj úsměv byl spíše strojený.<br />
„To snad radši ne,“ odpověděl jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.<br />
Byla to přesně ta chvíle, kdy ať řeknete nebo uděláte cokoliv, vyzní to vždycky trapně. V duchu jsem děkoval kolegovi, kam mě to dostal.<br />
„Tak ale přijdete na ten večírek?“ chtěla vědět Anička.<br />
Ubezpečil jsem ji, že když to jen trochu půjde, přijdu. Na líbání se mnou ale určitě nedojde. Tohle jsem jí už ale neřekl.Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-34419542813521971802015-05-16T22:14:00.000+02:002015-05-16T22:34:50.720+02:00Smích<div class="MsoNormal">
„Ukončete prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští
stanice, Bořislavka,“ ozvalo se z reproduktorů a já už před sebou viděl
modré blikající pruhy na nástupišti, když v tom jsem neviděl vůbec nic.<br />
Světla ve vozech zhasla. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Metro potmě. </div>
<div class="MsoNormal">
Souprava dál pokračovala stejnou rychlostí a vypadalo to, že až na tmu je vše
jako dřív. Přesto tu bylo něco jinak. Lidé přestali mluvit a v tichosti čekali na
světlo, které mělo přijít každou chvíli a které stále nepřicházelo. </div>
<div class="MsoNormal">
Po půl minutě jsem se smířil s tím, že první, co uvidím, budou až ty modré blikající
pruhy na nástupišti. I když, kdo ví?</div>
<div class="MsoNormal">
Z ničeho nic se do tmy ozval smích. Ano, ten danou situaci vystihoval nejlépe.
Začal jsem se smát také a na okamžik zapomněl, kolik dalších vteřin uběhlo. Náhle
se kabina rozsvítila. Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe a uviděl samé
usmívající se tváře. Připadalo mi, že si tu tmu docela užili. Nebo to byl možná
jen výraz úlevy.</div>
<div class="MsoNormal">
<o:p></o:p></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-33860954755712835482015-03-21T12:15:00.002+01:002015-03-21T12:28:40.800+01:00Víte, že bych tady vůbec nemusel být?"Pane profesore, víte, že bych tady vůbec nemusel být?"<br />
Chvíli uvažuji, co mi tím chce Tomáš říct.<br />
"Já to mám omluvený, ale přesto jsem přišel. Doufám, že si toho vážíte?"<br />
Tomáše znám od prvního týdne, kdy k nás nastoupil, proto mě jeho přímost a otevřenost nepřekvapí. Naopak mě to těší.<br />
"Tomáši, opravdu si toho vážím."<br />
Tomáš se usměje. Ví, že jsem rád, že tady je.<br />
Říkám si, co může být pro učitele větší odměnou, než to, když přijdou studenti na jeho hodinu, i když nemusí?Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-85406435179360344612015-01-24T22:34:00.003+01:002015-01-24T22:39:03.349+01:00Radost Honzy Nedvěda<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Stál jsem v přeplněné
tramvaji číslo 51 a čekal na odjezd, který stále nepřicházel. Podíval jsem se
na hodinky. Bylo 2:14. Za minutu bychom měli odjíždět. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„No, ještě,
že jsem tu šalinu stihla. Doufám, že mě tady nikdo neukamenuje, že říkám šalina.“<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Otočil jsem
se po hlase. Stála na horním schodu, ve dveřích tramvaje a dál mluvila s dvojící,
která stále venku.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„Já vás
určitě neukamenuju. Taky říkám šalina,“ promluvil jsem na ni.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„Vidíte,
takhle se dělají kámoši,“ prohodila dívka k dvojici a usmála se na mě.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Muž stojící
vedle mě se začal smát. Usmál jsem se také.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„V Brně už
je elektrický proud?“ zeptal se mě laškovně.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„Už dva
roky,“ odpověděl jsem pobaveně.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
<br /></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Mezitím jsme ujeli několik stanic. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„Jen
zahlídli svět, maj na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky…“ ozval se
najednou hlasitý zpěv cestujících uprostřed tramvaje. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Teď jsem se
smál nejen já a můj soused, ale i mladá cestující sedící pod námi.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„To by měl
Hozna Nedvěd radost,“ pronesl jsem k sousedovi.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„Jo, ten se
v hrobě musí otáčet,“ odpověděl. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Na okamžik
jsem se zamyslel.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„On vlastně
není ještě mrtvej, co?“<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„Řekl bych,
že ne.“<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
Přikývl.<o:p></o:p></div>
<br />
<div class="MsoNormal" style="margin-bottom: .0001pt; margin-bottom: 0cm;">
„Nan-na-na,
nánáná, nan-na-na, nánáná, nan-na-na, nánáná, ná! Nan-na-na, nánáná, nan-na-na,
nánáná, nan-na-na, nánáná, ná! Nebe je modrý a zlatý, bílá sluneční záře…,“
zpívala teď skupinka uprostřed. <br />
To už jsme se nesmáli, ale přímo řezali smíchy.<o:p></o:p></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-12686274564972320012014-07-31T18:45:00.001+02:002015-06-07T20:55:03.425+02:00O mém tátoviSnídám, přestože hodina tomu neodpovídá. Je tři čtvrtě na jedenáct. U toho pročítám novinky na Twitteru a popíjím kávu. V tom slyším, že nejsem v domě sám. Po schodech někdo schází dolů. Po chvíli se objevuje ve dveřích kuchyně a přisedá si ke mně.<br />
„Nedáš si kafe?“ ptám se jí. Nevypadá moc vesele. Oba dva dobře víme, kde by teď měla být. Uvažuji, mám-li se jí na to zeptat, ale začne s tím sama.<br />
„Dneska jsem to trochu zatáhla,“ prohodí a podle toho, jak se tváří je zřejmé, že z toho moc nadšená není.<br />
„To je v pohodě,“ odpovídám, což v překladu znamená „chápu, člověk někdy potřebuje vysadit“.<br />
„Nemám ráda tu učitelku, co nás učí tenhle týden,“ rozpovídá se.<br />
„Hned první hodinu mi řekla něco, co se mě dotklo a od té doby ji nemám ráda.“<br />
Nechápavě kroutím hlavou a ona pokračuje.<br />
„Řekla mi: „Mireijo, ty máš rezavé vlasy, jako kdybys byla z Irska.“ A já ji odpověděla: „Ne, já jsem ze Španělska.“ A ona pokračovala: „Ale možná, že tvůj táta byl nějakou dobu v Irsku, co?““<br />
Vykulím na ni nevěřícně oči.<br />
„To se mě dotklo, takhle mluvit o mém tátovi. Vždyť mě vůbec nezná. A pak to pokračovalo dalších skoro dvacet minut. Další narážky typu „kdybych neměla rezavé vlasy, tak bych…“ a všichni se tomu smáli "hahaha". Další den pak narážela na mé oblečení, které prý vypadá, jako bych byla z Irska. Nebo když jsem neodpověděla na otázku, tak se na mě divně podívala, asi takhle,“ a ukáže mi přísný obličej.<br />
Znovu si uvědomím, jak tenká je hranice mezi vtipem a trapností. Řeknu jí to. Přemýšlím, jestli už to nezašlo příliš daleko, jestli už nejde o nevhodné chování s prvky obtěžování a osobního napadání. Možná je ta učitelka vysazena na osoby stejného pohlaví nebo ji naopak přitahují. Tohle si ale nechám pro sebe. Místo toho jí řeknu:<br />
„Víš, učitelé by měli vážit každé slovo několikrát, než jej vysloví, protože jím mohou své studenty snadno urazit nebo se jich jakkoliv dotknout. I když může jít o žert, který se na začátku zdá zcela nevinný. Protože, jak to už jednou řeknou, můžou se stokrát omlouvat, už to však nikdy nemohou vzít zpět“.<br />
Mluvím s ní teď o učitelích, ale uvědomuji si, že to platí obecně pro kohokoliv. <br />
Přikývne. „Proto jsem tam dneska nešla. Nesnáším ty její narážky. Jestli ji budeme mít i příští týden, změním skupinu.<br />
Snažím se jí ještě říct, aby to nebrala příliš vážně, že jde patrně jen o nevhodné žerty, naprosto ale chápu, jak se musí cítit. Ptám se jí na její plány na odpoledne, ale zatím neví. Přeji si jediné, aby se přes to celé nějak přenesla a abych tu zítra snídal bez ní.<br />
<br />
<br />
<br />
<i>Pod názvem Den třináctý vyšlo na blogu <a href="http://20dnisgalway.tumblr.com/" target="_blank">20 dní s Galway</a>.</i><br />
<div>
<br /></div>
Unknownnoreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-8180387689838123947.post-29904924238557975462014-05-29T18:15:00.000+02:002014-05-29T18:23:18.898+02:00NarozeninyVšiml jsem si, jak si přišla sednout blíž, asi dva stoly od místa, kde jsem stál. Vypadala, že sbírá odvahu.
Po chvíli jsem ji viděl v hovoru se spolužačkami a najednou stála u mě.
<br />
"Pane profesore, nechcete dort? Já mám dneska narozeniny."
<br />
Zůstal jsem stát pln úžasu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.
<br />
"To vám přeji všechno nejlepší," potřásl jsem jí pravicí.
<br />
"A dám si určitě moc rád."
<br />
"To pekla tady Bára," prozradila mi. To už jsme stáli u zbylých dívek.
<br />
"Vypadá skvěle," řekl jsem, protože tak opravdu vypadal.
<br />
Donesl jsem si velký talíř, jako bych tím chtěl říct: "dejte mi pořádný kus".
Pak jsem to ale slovně uvedl na pravou míru.
<br />
"A kolik ti je," zeptala se moje kolegyně, která teď stála vedle nás.
<br />
"Osmnáct," odpověděla. "Já jsem nejstarší z naší třídy."
<br />
Uvědomil jsem si, že mě vůbec nenapadlo ptát se jí na věk.
<br />Nějak v podvědomí mám totiž zakódováno, že se ženy na věk ptát nikdy nemám.
<br />
Také jsem rád, že jsem svou gratulaci nezačal trapnou větou <br />
"Tak vám přeji všechno nejlepší k patnáctinám."
<br />
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že ubírat věk během přání k narozeninám je stejně nevhodné u oslavenkyně v osmnácti, jako v padesáti.
<br />
Po chvíli jsem nabyl dojmu, že bych se měl asi vytratit.
Popřál jsem jí hezkou oslavu a odešel. <br />
A dort? Ten nebyl jen skvělý, byla to pohádka, fantazie.
<br />
Řekl jsem to Báře. To jsem si zkrátka nemohl nechat pro sebe.Unknownnoreply@blogger.com