Záložka

V novém typu trolejbusu nebylo mnoho míst, kde jste mohli stát a přitom nepřekážet ostatním. V jednom takovém jsem zrovna přemýšlel, jaký příběh by se mohl skrývat za žlutým tričkem s velkým číslem 46 a nápisem THE DOCTOR, jehož majitelka seděla kousek ode mě. Podíval jsem se na hodinky. Před dvěma hodinami skončil brněnský závod Moto GP. Dívka měla zavřené oči a otevírala je tehdy, když chtěla zjistit, kde právě je.
Naproti ní seděla jiná dívka v modrých šatech a četla nějakou knihu. Snažil jsem se na tu dálku rozluštit, o jaký titul jde, ale bez úspěchu.
Pustil jsem ji z hlavy a vrátil se k příběhu s číslem 46. A zřejmě bych u něj zůstal, nebýt vyrušení v podobě padajícího předmětu. Podíval jsem se na podlahu a uviděl malou záložku do knihy. Instinktivně jsem se pro ni sehnul, a než stačil zvednout hlavu, stála u mě.
Moje "není za co" zaznělo ve stejném okamžiku s jejím "děkuji".
Když se otáčela nazpět, stačil jsem si krátce povšimnout titulu její knihy. Překvapilo mě to. D. H. Lawrence dnes už mnoho lidí nečte. Chvíli jsem nad tím uvažoval, ale pak se zase vrátil ke svému příběhu tam, kde jsem předtím skončil. V tom sebou trolejbus prudce trhl a já viděl znovu něco padat. Předmět to byl tentokrát jiný, ovšem osoba, které patřil, byla stejná.
Po druhém kole "děkuji" a "není za co" jsem najednou nemohl dostat z hlavy myšlenku, jestli tohle mohla být náhoda. A pokud ne, co tedy? Zdálo se, že než přemýšlet nad příběhem žlutým, bude lepší uvažovat o příběhu modrém. Když jsem pak za zatáčkou podával dívce třetí předmět a ta se na mě potutelně usmála, bylo jasné, že tenhle bude mnohem zajímavější.