Narozeniny

Všiml jsem si, jak si přišla sednout blíž, asi dva stoly od místa, kde jsem stál. Vypadala, že sbírá odvahu. Po chvíli jsem ji viděl v hovoru se spolužačkami a najednou stála u mě.
"Pane profesore, nechcete dort? Já mám dneska narozeniny."
Zůstal jsem stát pln úžasu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.
"To vám přeji všechno nejlepší," potřásl jsem jí pravicí.
"A dám si určitě moc rád."
"To pekla tady Bára," prozradila mi. To už jsme stáli u zbylých dívek.
"Vypadá skvěle," řekl jsem, protože tak opravdu vypadal.
Donesl jsem si velký talíř, jako bych tím chtěl říct: "dejte mi pořádný kus". Pak jsem to ale slovně uvedl na pravou míru.
"A kolik ti je," zeptala se moje kolegyně, která teď stála vedle nás.
"Osmnáct," odpověděla. "Já jsem nejstarší z naší třídy."
Uvědomil jsem si, že mě vůbec nenapadlo ptát se jí na věk.
Nějak v podvědomí mám totiž zakódováno, že se ženy na věk ptát nikdy nemám.
Také jsem rád, že jsem svou gratulaci nezačal trapnou větou
"Tak vám přeji všechno nejlepší k patnáctinám."
Čím víc o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že ubírat věk během přání k narozeninám je stejně nevhodné u oslavenkyně v osmnácti, jako v padesáti.
Po chvíli jsem nabyl dojmu, že bych se měl asi vytratit. Popřál jsem jí hezkou oslavu a odešel.
A dort? Ten nebyl jen skvělý, byla to pohádka, fantazie.
Řekl jsem to Báře. To jsem si zkrátka nemohl nechat pro sebe.