„Nedáš si kafe?“ ptám se jí. Nevypadá moc vesele. Oba dva dobře víme, kde by teď měla být. Uvažuji, mám-li se jí na to zeptat, ale začne s tím sama.
„Dneska jsem to trochu zatáhla,“ prohodí a podle toho, jak se tváří je zřejmé, že z toho moc nadšená není.
„To je v pohodě,“ odpovídám, což v překladu znamená „chápu, člověk někdy potřebuje vysadit“.
„Nemám ráda tu učitelku, co nás učí tenhle týden,“ rozpovídá se.
„Hned první hodinu mi řekla něco, co se mě dotklo a od té doby ji nemám ráda.“
Nechápavě kroutím hlavou a ona pokračuje.
„Řekla mi: „Mireijo, ty máš rezavé vlasy, jako kdybys byla z Irska.“ A já ji odpověděla: „Ne, já jsem ze Španělska.“ A ona pokračovala: „Ale možná, že tvůj táta byl nějakou dobu v Irsku, co?““
Vykulím na ni nevěřícně oči.
„To se mě dotklo, takhle mluvit o mém tátovi. Vždyť mě vůbec nezná. A pak to pokračovalo dalších skoro dvacet minut. Další narážky typu „kdybych neměla rezavé vlasy, tak bych…“ a všichni se tomu smáli "hahaha". Další den pak narážela na mé oblečení, které prý vypadá, jako bych byla z Irska. Nebo když jsem neodpověděla na otázku, tak se na mě divně podívala, asi takhle,“ a ukáže mi přísný obličej.
Znovu si uvědomím, jak tenká je hranice mezi vtipem a trapností. Řeknu jí to. Přemýšlím, jestli už to nezašlo příliš daleko, jestli už nejde o nevhodné chování s prvky obtěžování a osobního napadání. Možná je ta učitelka vysazena na osoby stejného pohlaví nebo ji naopak přitahují. Tohle si ale nechám pro sebe. Místo toho jí řeknu:
„Víš, učitelé by měli vážit každé slovo několikrát, než jej vysloví, protože jím mohou své studenty snadno urazit nebo se jich jakkoliv dotknout. I když může jít o žert, který se na začátku zdá zcela nevinný. Protože, jak to už jednou řeknou, můžou se stokrát omlouvat, už to však nikdy nemohou vzít zpět“.
Mluvím s ní teď o učitelích, ale uvědomuji si, že to platí obecně pro kohokoliv.
Přikývne. „Proto jsem tam dneska nešla. Nesnáším ty její narážky. Jestli ji budeme mít i příští týden, změním skupinu.
Snažím se jí ještě říct, aby to nebrala příliš vážně, že jde patrně jen o nevhodné žerty, naprosto ale chápu, jak se musí cítit. Ptám se jí na její plány na odpoledne, ale zatím neví. Přeji si jediné, aby se přes to celé nějak přenesla a abych tu zítra snídal bez ní.
Pod názvem Den třináctý vyšlo na blogu 20 dní s Galway.
