Stál jsem v přeplněné
tramvaji číslo 51 a čekal na odjezd, který stále nepřicházel. Podíval jsem se
na hodinky. Bylo 2:14. Za minutu bychom měli odjíždět.
„No, ještě,
že jsem tu šalinu stihla. Doufám, že mě tady nikdo neukamenuje, že říkám šalina.“
Otočil jsem
se po hlase. Stála na horním schodu, ve dveřích tramvaje a dál mluvila s dvojící,
která stále venku.
„Já vás
určitě neukamenuju. Taky říkám šalina,“ promluvil jsem na ni.
„Vidíte,
takhle se dělají kámoši,“ prohodila dívka k dvojici a usmála se na mě.
Muž stojící
vedle mě se začal smát. Usmál jsem se také.
„V Brně už
je elektrický proud?“ zeptal se mě laškovně.
„Už dva
roky,“ odpověděl jsem pobaveně.
Mezitím jsme ujeli několik stanic.
„Jen
zahlídli svět, maj na duši vrásky, tak málo je, málo je lásky…“ ozval se
najednou hlasitý zpěv cestujících uprostřed tramvaje.
Teď jsem se
smál nejen já a můj soused, ale i mladá cestující sedící pod námi.
„To by měl
Hozna Nedvěd radost,“ pronesl jsem k sousedovi.
„Jo, ten se
v hrobě musí otáčet,“ odpověděl.
Na okamžik
jsem se zamyslel.
„On vlastně
není ještě mrtvej, co?“
„Řekl bych,
že ne.“
Přikývl.
„Nan-na-na,
nánáná, nan-na-na, nánáná, nan-na-na, nánáná, ná! Nan-na-na, nánáná, nan-na-na,
nánáná, nan-na-na, nánáná, ná! Nebe je modrý a zlatý, bílá sluneční záře…,“
zpívala teď skupinka uprostřed.
To už jsme se nesmáli, ale přímo řezali smíchy.
To už jsme se nesmáli, ale přímo řezali smíchy.
